Rozhovor s Vladimírem Houdkem o nové knize Cesta na tenisový trůn

Kdy jste dospěl k rozhodnutí, že napíšete vlastní knihu? – Anebo, co Vás k tomu vedlo?

Po celý svůj dosavadní život jsem se prakticky pohyboval především na tenisových kurtech anebo alespoň v jejich blízkosti. Tenisem jsem byl tedy obklopený už od svého dětství, a to až do současnosti. Myslím, že jsem toho zažil v tenisovém světě docela dost – a tak už v minulosti mě několikrát napadlo, že bych se mohl o některé své poznatky a zkušenosti podělit.

Nyní tedy nastala pro Vás ta pravá chvíle? Myslím na vydání knihy.

Za posledních 15 let jsem se zúčastnil asi 40 grandslamových turnajů. Někdy jako trenér – nebo pak později jako manažer, ale ať už to byla jakákoliv z těchto zmiňovaných pozic, které se navíc dost prolínaly a stále prolínají – vždy jsem se snažil být dobrým pozorovatelem. I proto jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl knihu napsat.

Pro koho je kniha určená především?

Snažil jsem se, aby byla psaná pro všechny ty, kdo mají rádi tenis. Tím myslím, aby byla srozumitelná jak pro začínající hráče, kteří mají ty největší ambice – tak i zajímavá pro toho, kdo třeba ani tenis aktivně nehraje, ale rád ho sleduje v televizi.

Chcete tedy říct, že kniha může posloužit i jako taková příručka pro budoucího šampiona?

To bych určitě nechal na každém samotném čtenáři, aby si udělal na knihu svůj názor. Ale kniha je napsána a poskládána z mých osobních zkušeností a zážitků. Zkrátka tak, jak já to vidím – můj pohled na tenis jako takový...

V čem třeba?

Už jen samotný název napovídá, že by to měl být určitý návod, jakou cestou se vydat za tenisovým úspěchem. Chcete-li za svým snem...

A přeci jen – trochu konkrétněji...

Toho je samozřejmě celá řada. Nejdříve bych chtěl říct, že nejsem moc velkým příznivcem statistik, grafů a různých moderních technologií. I když v mnohém i tyhle informace a chcete-li vymoženosti Vám mohou určitě pomoci. Já se tomu ale v knize velkým obloukem vyhnul. Myslím, že to by čtenáře mohlo tak trochu nudit – a navíc tohle bych nechal na jiné.

Ale k Vaší otázce. V knize se dozvíte – tedy kromě jiného – jak to chodí na grandslamových turnajích, jak to vypadá v turnajovém Players' lounge, jak je v dnešním tenise důležitá míra talentu, něco o technice úderů, anebo jak je nezbytná kondiční příprava, kde a jak trénovat... Takhle bych mohl pokračovat, bylo by toho opravdu hodně. Za zmínku jistě stojí i profily osobností, ale pak i přes 120 nádherných především celostránkových fotografií.

To nejpodstatnější – tedy podle mého soudu, jste ale stále o knize neřekl... Že kniha i „milníkově" popisuje kariéru Karolíny a Kristýny Plíškových. A pak tedy především, jak se Karolína dostala až na post světové jedničky. A to právě v době, kdy jste byl jejím manažerem a v některých údobích i také trenérem.

Jistě je to v knize jedno ze stěžejních témat – kdy se chronologicky snažím popsat naší společnou tenisovou cestu. Celou knihou se tak vine určitá, řekl bych „časová nit", která ukazuje z mého pohledu důležité milníky u Karolíny a Kristýny, jež určitou měrou mohly ovlivnit nějakým způsobem jejich kariéry.

Třeba důležitá vítězství?

Samozřejmě i ta. To je jedna z věcí, která ovlivňuje Vaší následnou kariéru nejvíc. Ale to je až ten konečný výsledek, kterému předchází spousta důležitých věcí a okolností. Tak že není to vždy jen o vítězstvích.

V této chvíli rozhovoru se nabízí otázka – proč Vy si osobně myslíte, že Karolína „utekla" Kristýně o něco více, než by se původně čekalo? Talent a dispozice měly obě prakticky stejné.

Nejdříve je potřeba zdůraznit, že i Kristýna již byla kolem 35 místa na světě a prakticky nepřetržitě je v Top 100. Když si vezmeme konkurenci, která je v současném světovém tenise, tak i umístění Kristýny musíme hodnotit velice kladně.

To jistě ano – ale přeci jen se ptám na dvě hráčky s identickými předpoklady. A z tohoto pohledu je ten rozdíl zřetelnější.

Abych na tuto otázku zodpověděl správně – musíme se víc zamyslet nad specifikami tenisu jako takového. Pro lepší pochopení – vezměme si třeba atletiku, i když by se našly i další sporty. Naopak ty kolektivní mají zase úplně jiná specifika než sport individuální. Perfektně připravený atlet, který má potřebnou formu, tak pravděpodobně dokáže zaběhnout čas, popř. skočit do dálky nebo výšky tak, jak má natrénováno – tedy není-li velkým trémistou. A prakticky se nemusí příliš ohlížet na soupeře. Naopak ti rychlejší ho ještě vybičují k lepšímu výkonu.

A v tenise?

Ano, tam je také jedna podobnost. V tom, že kvalitní soupeř Vás vyburcuje a přiměje k lepšímu výkonu. To je určitě pozitivní. Nyní se ale vrátím na začátek této úvahy. Vezměme si hypoteticky, že na turnaj přijedou dva identičtí mladí hráči, kteří i mají stejnou formu a ambice. Jeden dostane v 1.kole hráče startujícího na volnou kartu a ten druhý třeba Rafu Nadala. Můžete mít skvělou formu, ale přeci jen Rafa, to je na Vás ještě moc.

Ale jedná se jen o jeden zápas – o jeden turnaj...

Ani teď nebudu souhlasit. První hráč se chytne – rozehraje se... Tím, že měl dobrý los, probojuje se třeba až do semifinále. Najednou je v dalším turnaji sebevědomější – později nemusí hrát kvalifikaci. Tohle je opravdu na delší povídání. Určitě se nelze schovávat v tenise za štěstí nebo naopak za smůlu. Jen chci říct, že tenis má svá specifika – a někdy v něm rozhodují maličkosti, jako je los, nebo že máte štěstí a do turnaje se dostanete jako poslední, popř. jako „lucky loser" – zariskujete druhé podání, které Vám škrtne o čáru anebo naopak „jestřábí oko" ukáže milimetrový aut. Tohle všechno ovlivňuje, jak budete hrát v příštích týdnech a nebo dokonce i měsících, jestli budete mít dostatek sebevědomí anebo se bát dalšího „big pointu". A tady se začínají pomalu rozevírat pomyslné nůžky – a dvě stejně nastartované kariéry mohou mít na nějaký čas odlišný vývoj. Právě díky těmto zmiňovaným okolnostem.

Myslíte si tedy, že Kristýna měla méně štěstí.

Řekl bych to takhle. Někdy ano – a v začátcích tenisové kariéry zkrátka to štěstíčko potřebujete o něco víc. Pamatuji se, jak dala Kristýna ve Wimbledonu v 1.kole při mečbolu eso na lajnu. Viděli jsme to docela dobře. Hlavní rozhodčí dokonce „odkliknul" bod a konec zápasu, když čároví s velkým zpožděním ohlásil out. Na kurtu nebylo jestřábí oko a Kristýna zápas prohrála. Tohle jsou okamžiky, které zkrátka zacloumají s každým. A to ve chvíli, kdy hráč potřebuje nutně vyhrát. Ale některé zápasy si Kristýna určitě zbytečně pokazila sama. Nezbývá než pomyslně „vstát" a bojovat dál – nic jiného Vám nezbývá.

V těchto chvílích by měl hráče podržet jeho tým anebo trenér.

To v každém případě. Od toho jsou lidé kolem hráče především.

V knize jsem si také všiml kapitoly pod názvem „Zlí jazykové".

Myslím, že tohle k tenisu patří stejně tak, jako k řadě jiných lidských činností. V dnešním tenise je obrovská konkurence. A pravděpodobnost, že se prosadíte je relativně malá. A to i v případě, že máte talent a děláte vše, jak máte. Člověk nemůže být příliš naivní, aby si myslel, jak mu všichni přejí a fandí. V případě Karolíny a Kristýny jsem se setkával prakticky s každodenní kritikou a rozhodně se nejednalo o kritiku konstruktivní. My jsme si však šli neochvějně za svým a musím říct, že někdy mě kritici naopak ještě motivovali o něco víc. Jaké však bylo mé překvapení, když tito samí lidé při prvních větších úspěších – to třeba v případě Karolíny – se názorově otočili o sto osmdesát stupňů.

Třeba uznali chybu – že se mýlili...

Rád bych tomu věřil. Ale jak jsem již řekl – důležité je stát a věřit ve chvílích, kdy to hráč nejvíc potřebuje. Když jdete pozvolna nahoru a třeba ne úplně tak rychle, jak byste si to představovali. Ono věřit někomu, kdo už je pátý anebo dokonce první na světě, to mi nepřijde až jako velká frajeřina. Zvykl jsem si, že okolí bývá kritické. Lidé řeší někdy prohry víc než samotné výhry.

Když se Karolína dostala na první místo na světě – to Vás muselo hodně potěšit. I právě kvůli těmto věčným kritikům...

Dostat se na první místo v jakémkoliv oboru – to je opravdu věc zcela výjimečná. A v tenise, kde je obrovská celosvětová konkurence, to platí určitě dvojnásob. Je zcela jasné, proč ve většině případů tip kritiků na neúspěch vychází. Samozřejmě, že procentuálně se prosadí jen malý zlomek ze všech hráčů – a jestliže budu o každém říkat, že se to nenaučí, z velké většiny budu mít pravdu. Na závěr této úvahy se zeptám – proč zmiňovaný „kritik-expert" fundovaně nehovoří o hráči už třeba před turnajem? Po boji, či po turnaji každý bývá... no, však víte.

V knize také popisujete některé velké tenisové osobnosti, a to jak nedávné minulosti, tak i současnosti.

Chtěl jsem, aby v knize bylo několik profilů hráčů, kteří mě nějakým způsobem ovlivnili, nebo jsem měl možnost se s nimi potkat. Jsou to opravdové legendy, které tenis svojí velikostí ovlivnily.

Jmenujte alespoň některou...

Když to vezmu od svého dětství, a tedy od mých tenisových začátků – nejdříve by to asi byl Jimmy Connors, pak samozřejmě Ivan Lendl, Bjorn Borg – později Andre Agassi. A když budu pokračovat až do současnosti, tak určitě Rafael Nadal. To je sportovec se vším všudy. Tedy přesněji řečeno skvělý tenista a pak především vynikající člověk.

Kterého z těchto hráčů byste vybral za příklad tomu, kdo se vydává na tu trnitou cestu za tenisovým snem?

Kdybych měl říct opravdu jen jedno jméno – tak bych zopakoval Rafael Nadal.

Poslední otázka zní – Vaše kniha se jmenuje: Cesta na tenisový trůn. Kudy vlastně ta cesta vede – dokážete sám na tuto otázku odpovědět?

Jestli ano či ne? – No, na to si budete muset případně knihu dočíst až do samotného konce, a uvidíte sám. Jedno ale říct mohu. Ta cesta je velice náročná – přitom i krásná a seberealizující. To především pro toho, kdo po ní kráčí s pokorou a velkou vášní.

Autor: -kuas-

Foto: archiv STP