Pohled experta: (NE)výhodné tenisové smlouvy

Před pár dny ukončil jeden z předních tenistů ATP vleklý spor se sportovní agenturou, se kterou uzavřel spolupráci jako mladý a neznámý junior. Proč tenisté uzavírají smlouvy, které po mnoha letech, zdůrazňuji úspěšné, spolupráce považují za nevýhodné? Dožadoval by se snad někdo ukončení podobné smlouvy, ze které roky čerpal podporu a řadu výhod zajišťující rozvoj jeho kariéry, v případě, že by se tenisově neprosadil, a tedy nedokázal tenisem vydělávat?

Řekněme si nejprve, na jakém principu podobné smlouvy sportovců s agenturami fungují. Náctiletý hráč nebo náctiletá hráčka dosahují skvělých výsledků v juniorském tenise – v mladších či starších žácích a dorostu – a mají tak naději prosadit se na seniorském profesionálním okruhu. K tomu, aby se mezi elitu ale propracovali, potřebují (ve stručnosti) zajistit:

  • kvalitní přípravu (trenéry, kondici, kempy, sparingy, fyzioterapii a rehabilitaci, výživu, mnohdy i lékaře ad.)
  • kvalitní turnajový program (to znamená objíždět turnaje, na kterých hráč nebo hráčka budou získávat potřebné body do žebříčku a také nenahraditelné zápasové zkušenosti v mezinárodní konkurenci)
  • pro start na turnajích, kam se zpočátku bez bodů v žebříčku hráči nedostanou, volné karty
  • letenky (mnohdy velmi operativně i do několika hodin v závislosti na výsledku na příslušném turnaji) a ubytování
  • kvalitní materiální vybavení (rakety, výplety, obuv, oblečení)
  • další podporu jako je související administrativa (např. víza a splnění dalších podmínek pro vstup do různých zemí), účetnictví a daňové poradenství

Na zajištění výše jmenovaného jsou nezbytné finanční prostředky, dále pak kontakty a vyjednávací schopnosti a v neposlední řadě zkušenosti. Agentura dokáže kromě vlastních prostředků zajistit hráči výhodné smlouvy na vybavení, kdy hráči dostávají kromě materiální podpory také finanční částky a další bonifikace za úspěšný postup v kariéře. Pokud by se hráč rozhodl jednat s firmami o podpoře sám, nikdy nevyjedná stejně výhodnou smlouvu, jako ji dokáže vyjednat agentura. Agentura má také kontakty na tenisové federace a pořadatele turnajů (nebo sama dokonce některý turnaj pořádá) a dokáže tak hráčům zajistit volné karty, které jsou mnohdy naprosto klíčové pro zisk prvních bodů do žebříčku. Dokáže také zajistit vhodné trenéry, fyzioterapeuta, dietologa, lékaře. Dokáže hráči sestavit vhodný a smysluplný turnajový program (s ohledem na náročnost, šanci zisku bodů, herní rozvoj a ekonomickou stránku cest). Dokáže být hráči mentorem a poskytnout i psychickou podporu v časech, kdy se nedaří.

Toto všechno dokáže agentura hráči nabídnout. Nabídnout v době, kdy jsou hráči a hráčky „bezejmennými“ na světové tenisové mapě. Možná sbírají jeden titul za druhým na domácích turnajích, ale takových běhá po světě mnoho a mnoho dalších, se stejnou a mnohdy ještě větší touhou prosadit se jednoho dne na stejném „kolbišti“. Je zřejmé, že „investorské riziko“ je z pohledu agentury, která podepíše s např. třináctiletou dívkou nebo dvanáctiletým chlapcem smlouvu, ve které se zavazuje jim po mnoho let platit výdaje spojené s tenisovým rozvojem, extrémně vysoké. Ano, když se hráči nebo hráčce podaří prosadit se ve světovém tenise, odvádí pak nejčastěji okolo 20 % svých výdělků (po zdanění) takové agentuře, která do nich investovala, ale překážek na cestě mezi tenisovou elitu je mnoho. Jednak je to ztráta výkonnosti a konkurenceschopnosti při přechodu mezi dospělé, což není jev neobvyklý, ba spíše naopak. Však se podívejte např. na mužský žebříček a jména, která se na špici drží již téměř dvě dekády – Federer, Nadal a Djokovič, ale i Wawrinka, Verdasco, Lopez a další „veteráni“. K nim přidejte zástupce mladší generace Thiema, Tsitsipase, Zvereva, Medveděva, Rubleva.. Dostat se mezi tyto hráče chce tisíce a tisíce dalších, ale „vystrnadit“ jedno z těchto jmen se povede opravdu jen vyvoleným. Konkurence v tenise je obrovská a naprosto neúprosná. Kromě ztráty výkonnosti může kariéru ohrozit zranění nebo změna životních preferencí, kdy se tenista rozhodne nakonec věnovat studiu a jiné profesi, než se drát o místo v první světové stovce, která zajistí hráči zajímavé výdělky. Kdo v těchto případech vrátí agentuře proinvestované prostředky a úsilí? Nikdo.

Samozřejmě, existují i lichvářské smlouvy, kdy neseriózní agentura může zneužít svého postavení a požadovat po hráči eventuální podíl z výdělku i ve výši 50 % a více. Takové smlouvy určitě nepředkládají zavedené agentury na sportovním poli a mladí sportovci by je podepisovat neměli.

V ostatních případech je však spolupráce mezi agenturami a hráči naprosto férová, neboť špička je velmi úzká. Obzvláště ta tenisová, která nabízí 100 míst pro muže a 100 míst pro ženy, neboť od 100. místa začínají být výdělky především díky startu na grandslamech zajímavé. Představte si špičku ledovce nad hladinou vody jako ty úspěšné, a obrovské masy ledu pod vodou jako ty neúspěšné. Přesně tak to v tenise chodí, těch neúspěšných je nepoměrná většina, a i tyto hráče mají v dobré víře ve svém portofoliu sportovní agentury. To znamená, že u mnoha hráčů se investovaná částka a úsilí agentuře nikdy nevrátí.

Vrátím-li se k otázkám položeným v úvodu, tak bohužel, pokud se některému hráči či hráčce přes všechna úskalí nakonec podaří prosadit se, zjistí, že agenturu již nepotřebuje. Peněz už vydělává dostatek, a tak nepotřebuje podporu agentury, tolik nezbytnou na počátku kariéry. Naopak, nastává období, kdy sám musí agentuře „splácet“, a tak se snaží hledat cesty, jak se ze smlouvy vyvázat. Mnohdy dochází k mimosoudnímu vyrovnání, jako např. v případě zmiňovaného hráče ATP. Četl jsem komentář, že agentura nešla do soudního sporu proto, že si byla jistá svým případným neúspěchem. To je ale holý nesmysl. Pokud by to tak bylo, nepřistoupil by hráč na mimosoudní vyrovnání, čímž defacto přiznává nároky agentury.  A na závěr tedy – proč se stává vždy uzavřená smlouva „nevýhodnou“, až když ji hráč přestává potřebovat a stává se finančně nezávislým, proč ji tedy takový hráč podepisoval? Proč se neobešel bez ní? Odpověď a prostor pro názor již nechávám na čtenářích..

Autor: Jakub Svoboda

Foto: Martin Sidorják