Pohled experta: Je vždy změna k lepšímu?

„Dneska pozoruju všude honbu za novým a novým, aniž by si někdo lámal hlavu, jestli to původní nebylo lepší,“ uvedl v nedávném rozhovoru pro deník.cz známý český kuchař Zdeněk Pohlreich a já jsem tak začal přemýšlet, zda to náhodou neplatí i v jiných oborech, než je gastronomie. Inovace, to slovo slyšíme dnes skoro všude, jako by platilo, že nic staršího nemůže fungovat. Platí to i v tenise?

Tenis se od dob dřevěných raket, bílých kalhot a jednotného držení pro všechny údery obrovsky posunul. Vývojem prošly materiály raket, míčů, povrchů i oblečení. Technika úderů byla dovedena k dokonalosti. Nezbytnou součástí se stala kondiční příprava, promyšlené stravování a dostatečná regenerace. To jen pár oblastí tenisové hry, které se postupně zformovaly do dnešní podoby. Tenis měl ve svých řadách několik významných inovátorů, jen namátkou Jimmy Connorse, prvního úspěšného hráče v open éře s obouručným bekhendem a kovovou raketou, Ivana Lendla a jeho profesionální přístup k přípravě mimo kurt (strava, studování hry soupeře, kondice), Björna Borga s topspinovou hrou, Borise Beckera se svým útočným stylem „bum-bum“, mezi ženami např. Martinu Navrátilovou se silovějším pojetím hry, které pak dovedly k dokonalosti sestry Williamsovy. Když se podíváme na současné hráče, tak např. Roger Federer zavedl při riternu metodu SABR, tedy „Sneack Attack By Roger“, neboli „tajný útok Rogera“. V čem metoda spočívá? Roger se během nadhozu soupeře přiblíží téměř až k poli pro podání a atakuje servis soupeře prakticky halfvolejem a postupuje okamžitě na síť, kde zaskočeného soupeře případně „dorazí“.

Na výše uvedených pár příkladech vidíme, že novinky v tenise přicházely, přicházejí a budou přicházet. Jako v každém jiném odvětví lidské činnosti, snaha po zdokonalování a stále lepších výsledcích s sebou přináší zavádění nových a lepších metod, v tenise tréninkových, technologických, stravovacích a dalších. Sport podléhá také důkladným vědeckým výzkumům, a tak by se dalo říct, že recept na úspěch by měl být dávno popsaný a opakovaně aplikovatelný. Cesta na tenisový trůn je však spletitá a dlouhá. Proto mě někdy překvapuje, že hráči, kteří se na vrchol určitou cestou dostali, tuto cestu opustí a vydají se cestou jinou. Konkrétně tím myslím výměnu trenérů, kteří hráče nebo hráčku přivedli např. do TOP 10 nebo ke grandslamovému titulu či k jinému společně stanovenému cíli. Ne jednou se stalo, že trenér či manažer udělal z „bezejmenného“ sportovce hvězdu, věřil mu jako jeden z mála, stál při něm v těžkých časech, aby byl nakonec vyměněn za někoho nového a „lepšího“.

Tenis není ale jen o skvělých úderech a výborné kondici, ale také, a možná především, o silné psychice – jak se lidově říká „o hlavě“. Co to znamená? Silná hlava znamená umět pracovat se stresem, ovládat svůj vnitřní dialog na kurtu, dokázat se správně a rychle rozhodovat a umět se vybičovat k tomu nejlepšímu výkonu v důležitý moment (a ne naopak). Tenista potřebuje mít pro klidnou mysl vytvořené stabilní zázemí a v týmu by měla fungovat „chemie“. Ačkoliv se to v tak individuálním sportu může jevit jako nedůležité, opak je pravdou. Hráč potřebuje mít okolo sebe vytvořenou takovou atmosféru, aby se mohl soustředit jen na svůj tenis a být jednoduše řečeno „v pohodě“. Tím se dostávám k jádru věci – ne vždy musí být nový trenér či manažer, který je možná fundovanější nebo přináší nové metody a inovace do tréninku, ve výsledku lepší. Důvodů je více – hráč a nový trenér si nevyhovují lidsky, což mohou zjistit až po delší době společného cestování po turnajích, nebo se ukáže, že nové metody nevyhovují individuálním předpokladům hráče (trenér chce měnit jeho herní styl, kondiční trenér přetěžuje hráče apod.).

Jako příklad hráče, který opustil fungující model spolupráce, aby se k němu nakonec opět vrátil, je Novak Djokovič. Toho od roku 2006 vedl Slovák Marián Vajda, jako hlavní trenér do roku 2013. Pak byl dále členem týmu, ale hlavním koučem se stal v éře tzv. superkoučů Boris Becker. V roce 2017 Djokovič s Vajdou ukončil spolupráci, ale následně samozvaný „duchovní guru“ Pepe Imaz, ani legenda Andre Agassi nebo Radek Štěpánek nedokázali z Djokoviče dostat to nejlepší. A tak se po roce Djokovič k Vajdovi vrátil. Návrat tehdy příznačně okomentoval bývalý britský tenista Greg Rusedski: „Někdy je potřeba se vrátit k lidem, s nimiž jste zažívali ty největší úspěchy. Proč totiž měnit vítěznou sestavu?“  

Vzorným příkladem dlouhodobé a veleúspěšné spolupráce je duo Rafael Nadal a Toni Nadal. Ačkoliv se trenér a strýc devatenáctinásobného grandslamového vítěze v poslední době rozhodl necestovat s Rafou na všechny turnaje a věnuje se více práci v Rafa Tennis Academy, stojí po jeho boku od prvních tenisových úderů dodnes. Jsou ale hráči, kteří za svoji kariéru vystřídali řadu trenérů a od každého se snažili získat maximum a svoji kariéru dále posunout. Další tenisovou legendu Rogera Federera vedlo několik koučů, jmenovitě José Higueras, Peter Lundgren, Peter Carter, Stefan Edberg, Paul Annacone, Severin Luthi a Ivan Ljubičič.

Když se vrátím k otázce v úvodu článku, tak rozhodně je nutné neustále hledat nové cesty a snažit se dále a dále zlepšovat. Nemyslím si ale, že je nutné vždy radikálně měnit trenéry či manažery, kteří hráči pomohli se výrazně posunout. Mnohdy se okolo čerstvě úspěšných hráčů vyrojí řada „expertů“ z různých oblastí (tenisový trenér, psycholog, výživový poradce, marketingový agent apod.), slibujících další výrazný posun. Ne vždy se ale jedná o skutečné experty, ale občas bohužel také o lidi snažící se přiživit na úspěchu hráče. Proto je vždy dobré si vzpomenout, kdo mi jako hráči pomohl dostat se tam, kde jsem nyní..

Autor: Jakub Svoboda

Foto: Martin Sidorják