Blog Vladimíra Houdka: Tenisové „výmysly a nesmysly“

Před nějakou dobou jsem si přečetl výrok Novaka Djokoviče, kde podle jeho názoru by se měly (resp. mohly) na grandslamech hrát zápasy mužské dvouhry jen na dvě vítězné sady. Důvod? Že zápasy jsou příliš dlouhé. S nadsázkou se můžeme zeptat, proč hrát na „dva vítězné“, proč ne rovnou pouze na jediný set!?

Zeptal bych se: A komu že vadí přílišná délka zápasů?  Televiznímu vysílání? Hráčům? Nebo snad tenisovým fanouškům…?

Dalším důvodem má být, že věkový průměr sledujících televizních diváků je někde kolem 60 let, a že kratší zápasy by přilákaly i ty mladší, kteří by si tak našli cestu k televizním obrazovkám (tedy ke sledování tenisu).

Já si to však nemyslím. V tomto případě, podle mého názoru, je vyšší věkový průměr dán tím, že přeci jen lidé ve vyšším věku mají o něco více času než ti v tom „nejproduktivnějším“, a také tím, že zkrátka tu nejmladší generaci baví víc tenis hrát, než ho sledovat v TV. Tím nám samozřejmě průměrný věk u televize stoupá.

Ale proč se vlastně nad tím pozastavuji? Nejsem moc velkým příznivcem změn toho, co je zavedené, co funguje a lidé to mají rádi. Vždyť na tři vítězné sady se již hraje na GS více jak 140 let, přesněji od roku 1877, kdy se odehrál první Wimbledon.

Jako další příklad si můžeme vzít nedávnou změnu v celkové struktuře Davisova poháru (či Fed Cupu). Jsem přesvědčený o tom, že Davis Cup v současném provedení zajímá podstatně méně tenisových příznivců, než tomu bylo po celá desetiletí, kdy se Davis Cup hrál po celé planetě a domácí příznivci se na jednotlivá utkání těšili už týdny před jeho konáním. „Jedním rozhodnutím“ se zničilo něco, co mělo své osobité tenisové kouzlo a historii.

Během svého tenisového života, ať už v jakékoliv roli (hráč, trenér nebo manažer), jsem byl svědkem mnoha různých návrhů změn a inovací. Naštěstí jich valná většina neprošla (alespoň zatím). Některé byly komunikována jen s určitou nadsázkou (prakticky neměly šanci na její zrealizování) a možná byly vyřčena pouze jen žertem. Některé se ale přeci jen zrealizovaly. Bohužel, jako např. již zmiňovaný nový formát Davisova poháru.

A jaké že návrhy to byly? Tak jen například některé:

  • Pokračovat ve výměně (resp. riternu), i když se míč dotkne při servisu sítě, tedy „NO-let“. V mnoha případech zareagovat na zmiňovanou teč je skoro nemožné, přičemž si vezměme, že riternující hráč stojí mnohdy daleko za základní čarou. (Podívejme se např. na postavení Rafaela Nadala, přičemž samozřejmě není jediný – spíše naopak.)
  • Zrušení výhody / nevýhody, tedy „NO-ad“. Opět se jedná především pouze o to, jak jednotlivé zápasy (gamy) zrychlit.
  • Zkrátit „sety“ tím, že se bude hrát pouze do 4 gemů, popř. Tiebreak hrát už za stavu 4/4.
  • Zrušit třetí (tedy rozhodující sadu) a hrát pouze tiebreak, popř. super-tiebreak do 10 bodů, tak jako tomu je již ve čtyřhře.

Pro zpestření ale ještě některé z mého pohledu úplně absurdní návrhy:

  • Aby hráči měli pouze jedno podání a tím se více eliminovali nastupující hráči s „dělovým“ servisem. K tomu jsem zaslechl nápad, zkrátit tedy i pole na podání. (opravdu úsměvné)
  • Zrušit na turnajích čtyřhru, která údajně nikoho moc nezajímá. Tento návrh jsem slýchával dost často, a to v době, kdy jsem sám pořádal turnaj Prague Open.
  • Zápasy hrané na čas.
  • A pak samozřejmě ještě další a další nápady a návrhy, které se rodí v tenisovém prostředí.

V nedávné době mě doslova šokovala změna v bodování do žebříčku ATP/WTA, resp. že se získané body na okruhu ITF nebudou přímo započítávat do zmiňovaného okruhu (myšleno do okruhu ATP/WTA). Pro mnoho hráčů se jednalo o tak zásadní rozhodnutí, že zvažovali i konec své kariéry. Naštěstí po velkém tlaku z mnoha stran, se od tohoto „experimentu“ opustilo a vše se vrátilo zpět do původního bodovacího systému.

I na tomto příkladu je vidět, že ne každá změna vede k posunu vpřed.

Na závěr bych jako zajímavost jen ještě uvedl různé „konce“ zápasů na grandslamech, tedy formáty v rozhodujících setech. Na Australian Open se za stavu 6:6 hraje super-tiebreak do 10 bodů, na French Open musí jeden z hráčů získat o dva gamy více než soupeř, ve Wimbledonu se za stavu 12:12 hraje tiebreak do sedmi bodů a na US Open se hraje za stavu 6:6 tiebreak do 7 bodů. Na tento nesoulad v pravidlech doplatila v roce 2019 v Melbourne např. Britka Katie Boulterová, která v utkání 1. kola Australian Open slavila postup předčasně, protože zapomněla, že tiebreak se hraje do 10 bodů. Nakonec ale přeci jen Rusku Makarovovou vyřadila.  

Autor: Vladimír Houdek

Foto:  Martin Sidorják, archiv Sport Towers Prague