Blog Vladimíra Houdka: Tenisová škola Miloslava Houdka aneb cesta až po tenisové akademie snů „Rafa Nadal Academy“

Tenisová škola Miloslava Houdka (tedy mého táty) byla ve své době opravdový pojem. Psala se sedmdesátá léta a na pražské Spartě trénovaly takové osobnosti, jakými byli například Jan Kodeš nebo Martina Navrátilová.

Z mého pohledu to byla „zlatá doba“ sparťanského klubu, kterou jsem osobně zažil. Vždyť kromě již zmiňovaných Kodeše a Navrátilové, mohl člověk na dalších kurtech potkat třeba Františka Pálu, Renatu Tomanovou anebo mladičkou Hanku Mandlíkovou. O něco málo později pak Helenu Sukovou a jejího bratra Cyrila. Spočítat dohromady všechny jejich následné tituly z grandslamových a dalších světových turnajů (ATP/WTA) by zabralo hodně času.

Sparťanskému klubu tehdy „šéfoval“ přísný ředitel pan Vladimír Cajthaml a mnohé úspěchy byly především jeho zásluhou – díky tomu, jak celý klub vedl a také proto, že se u hráčů těšil velkého respektu a úcty.

Kurty 1-4 byly vyhrazeny pochopitelně především těm největším hvězdám a věřte mi, že to byl nejen pro malého tenistu, jakým jsem byl já, opravdový zážitek sledovat takto z bezprostřední blízkosti tyto velké osobnosti bílého sportu. Ano, bílého, jelikož v té době bylo zcela nemyslitelné vidět na tenisovém dvorci oblečeného hráče v jiné než právě v této barvě. Navíc, pan Cajthaml byl na to opravdu „pedant“ a v případě, že si někdo doma zapomněl třeba jen bílé ponožky, tak zkrátka měl smůlu a v ten den se na kurt nedostal. Ale to jsem trošku odbočil.

Společně s Hankou Mandlíkovou

Jestliže jste pokračovali od kurtů 1-4 dále areálem dozadu, a to až k dvorcům 8-9, mohli jste vidět mladé talenty, kteří se na Spartě připravovali pod vedením skvělého trenéra Václava Koželuha. Ještě dnes, po tolika letech, si vzpomínám na jeho tréninky a i respekt, který jsem k němu jako žáček choval.

Ještě bych měl zmínit, že na tehdejší Spartě byl i velice bohatý rekreantský tenis. Tréninky tehdy sledovaly desítky členů a když se hrála 1.liga (dnes extraliga), areál doslova praskal ve švech.

Odbočil jsem hned i podruhé. Vždy mě svede vyprávění více do klubového života. Ale to proto, abych alespoň trošku nastínil atmosféru, která v tehdejší Spartě panovala.

Nyní se ale už opravdu dostávám k tomu, o čem jsem chtěl napsat pár řádků.

Dvorec číslo 10. Právě tady začíná mé povídání o Tenisové škole Miloslava Houdka. Dnes si na ní už vzpomene jen málokdo (možná, že nikdo). Mně ji připomínají, kromě jiného, i výstřižky z novin a časopisů své doby. A nejsou to výstřižky ledajaké. O této Tenisové škole se psalo v Austrálii, v Japonsku, na Kubě, ve Vietnamu, v Anglii, v Německu… ani nevím kde ještě. Ano, dneska to nemusí vypadat jako něco výjimečného, ale věřte, že ve své době to výjimečné bylo!

O Tenisové škole Miloslava Houdka se psalo po celém světě 

Miloslav Houdek

Kromě zmiňovaných výstřižků, jsou to i má dětská tenisová léta, na která moc rád vzpomínám a tátova Tenisová škola byla jejich velkou součástí.

Magický dvorec číslo 10. Proč právě ten? Ten byl po mnoho let v rámci areálu vyčleněn po celý rok (pro venkovní sezonu) právě pouze jen pro Tenisovou školu. Ale nejen on. Tenisová škola měla na svou dobu skvělé zázemí. Kromě již zmiňovaného dvorce číslo 10, tak následovaly ještě dva pro trénink vynikající mini-kurty (které se dnes vidí pouze už jen výjimečně), v případě potřeby kurt č. 12 (dvorec s označením 11 na Spartě v té době nikdy nebyl) a pak především asi 30 metrů dlouhá tréninková stěna. Když si tedy vezmeme toto veškeré zázemí pro trénink jedné skupiny hráčů (chcete-li tréninkové jednotky, která vždy trvala 2 hod), myslím, že to byl na svou dobu dost slušný prostor pro kvalitní přípravu v rámci této Tenisové školy.

V každé skupině (v tréninkové jednotce) současně trénovalo tak 8-14 dětí. A během jednoho tréninkového cyklu se vystřídalo více jak 120 hráčů, přičemž někdy až 150. To už byla slušná základna. Nemyslíte?

Po celé odpoledne každého všedního dne jste mohli donekonečna slýchávat opakující se pokyny: do kolen – vytočit bokem – před sebou – včasný nápřah – přenes váhu – za balónem – práce na nohou – sleduj míč – zpevni zápěstí – vytáhni se za míčem atd. atd.. Některé pojmy dnes už uslyšíte méně a některé třeba vůbec, jako např. „kočičí hřbet“. A ještě jedno slůvko bylo z těchto míst slyšet hodně často. Tím bylo slovo „kolotoč“. Co znamenalo? Že všichni hráči budou měnit pozice a budou se přesunovat z kurtu 10 na tréninkovou stěnu, ostatní zase na mini-kurty a tak podobně. Všechno mělo svůj pevný řád. Ten ještě podtrhovala relativní tátova přísnost. Ale za touto přísností se také skrývala vstřícnost, dobrosrdečnost a především pak oddanost a láska k tomu, co táta dělal srdcem. Dovolím si tvrdit, že za vše toto zmiňované mělo tátu rádo víc jak 90 % všech dětí, které do školy docházely.

Tenisoví žáčci před památnou tréninkovou zdí

Tenisová škola začínala každý den ve dvě hodiny odpoledne a končila v osm večer. V zimě dokonce až ve 22 hod.

K těmto tréninkovým cyklům a všemu popsanému se ještě vázala jedna neméně zásadní událost této Tenisové školy. Tím byl každoroční podzimní turnaj všech absolventů. Zahrát si ho mohli všichni, a když si vezmeme celkový počet všech hráčů, jednalo se o unikátní turnaj. Tedy spíše turnaje, jelikož hráči byli rozděleni do několika věkových kategorií, které se hrály všechny paralelně. A víte, jak se jmenovala nejmladší kategorie? Byli to „permoníci“. 

Já s Cyrdou Sukem (vlevo)

Pamatuji se, jak odměnou nám všem z Tenisové školy, kromě jiného, bylo (v r. 1973) i popovídání s čerstvým Wimbledonským vítězem Janem Kodešem.

Právě je to Jan Kodeš, který často na tátu vzpomíná.

Tenisová škola fungovala pod vedením Miloslava Houdka skoro 20 let. Když v ní táta coby trenér končil (ze zdravotních důvodů), to už v klubu nepůsobil pan Cajthaml, nikdo tátovi za léta strávená ve Spartě nepoděkoval. Nevím, zda-li mu to v nitru vadilo? Myslím, že mu to bylo líto. Co však vím s určitostí, že práci, kterou dělal, dělal s láskou.

Osobně jsem přesvědčený, že se jednalo historicky o jednu z nejkvalitnějších Tenisových škol, jaká kdy u nás byla. A všichni ti, kteří jí navštěvovali a dnes si vzpomenou, tak s vědomím, že čas, který v ní strávili, nebyl zcela určitě promarněn.

Pokračování ve čtvrtek 7.5.2020

Miloslav Houdek

Autor: Vladimír Houdek

Foto: archiv V. Houdka, uvodní foto D. Karol, Sport Towers Prague