Blog Vladimíra Houdka: Smutný to grandslam US Open

Jedno z nejvíce pulzujících měst světa – to je New York. A s ním i spojený grandslam US Open, který má renomé turnaje z grandslamové „velké čtyřky“, že je tak trochu bláznivý, hlučný, možná až chaotický. Já souhlasím s tím, že je asi ze všech turnajů nejhlučnější. Jinak tam má vše svůj řád, organizace je vždy dokonalá a v posledních letech čekaly na tenisty (i samotné diváky) vždy různá vylepšení, modernizace nebo i nově vystavěné kurty.

Stačilo jen vystoupit u areálu z metra a už vás halasně vítali s „tlampači v rukou“ pořadatelé s přáním krásného tenisového dne. Jak k Wimbledonu patří „noblesní“ atmosféra s jahodami a šampaňským a distingované chování, právě k US Open patří již kromě zmiňovaného, neustálé pobíhání diváků po ochozech, jejich povídání během hry a v neposlední řadě i hlasitější povzbuzování „svých“ domácích hvězd. Nepřekvapí dokonce v areálu ani kapela, která na můj vkus hrála dost hlasitě na to, aby to bylo slyšet i na některé menší kurty.

To vše dnes ale neplatí. Důvod je jasný = COVID 19

Z pozice tenisového trenéra či manažera jsem se zúčastnil více jak čtyřiceti grandslamů, další desítky jsem zhlédnul v televizi. Co měly všechny tyto GS turnaje společného? Neuvěřitelné emoce. Emoce, které přecházejí z hráčů na diváky, ale i naopak – právě z diváka na hráče. Kdy hráč cítí, že po vydařeném úderu přijde obdivný potlesk a po tom zkaženém naopak zklamání a povzdychnutí publika, to v tom případě, že právě jemu drží palce. Vždyť právě ti největší hráči minulosti i současnosti mnohokrát hovořili právě o tom, jak je diváci a celková atmosféra nabíjí a jsou to právě diváci, kvůli kterým tenis hrají.

Zkrátka nedovedu si představit, že např. šampioni jakými jsou Federer a Nadal si pojedou na GS jen pro Prize Money.

Na druhou stranu ale chápu hráče ze „spodních pater“ žebříčku, že turnaje hrát potřebují – to ať kvůli tomu, aby úplně nevypadli ze zápasového rytmu, kvůli bodům do žebříčku ATP/WTA, tak ale právě i kvůli zmiňovaným Prize Money. Je to jejich práce.

Vždy se snažím na věci hledět z vícero úhlů. To však ale nemůže nic změnit na tom, že letošní US Open (ale i další turnaje) hraný bez diváků, je ten nejsmutnější, jaký jsem kdy měl možnost sledovat. Každý velký tenisový fanoušek (či odborník) se vždy na nadcházející GS turnaj nesmírně těší. Před letošním US Open, to zmiňované „natěšení“ jaksi chybělo, a právě probíhající turnaj tomu dal plně za pravdu. Že to zkrátka není ono a ani nemůže být.

Sám sebe se ptám – jaký význam má takový turnaj absolvovat? A bude opravdu vítěz požívat stejné úcty, jako předchozí vítězové!? Nevím, nedokážu na tuto otázku odpovědět. Ale v každém případě platí to, co jsem napsal výše. Tenis, tedy ten vrcholový, je o emocích a ty jsou bez diváků sotva poloviční.

K tomu bych chtěl ještě dodat, že nejen hráči potřebují diváky v ochozech, ale paradoxně je tam potřebují mít i ti televizní. Jinak tenisový zápas v televizi vypadá jako pouhý trénink. Přičemž je nutno také podotknout, že i při grandslamových trénincích jsou kurty (resp. jejich ochozy) „našlápnuté k prasknutí“.

Samostatnou kapitolou jsou celkové letecké záběry na areál a okolní prostranství. Na mě působí velice smutně, řekl bych až děsivě. Nikde nikdo, přístupové cesty k jednotlivým kurtům, kolem kašen, prázdné jezdící eskalátory, zavřené stánky a obchody…

Diváci, a to ať už ti v areálu nebo ti u televizních přijímačů, milují nejen tenis jako takový, tedy fantastické tenisové bitvy a zápasovou atmosféru, ale milují také tu atmosféru celkovou, tu, která panuje v celém areálu, kde mohou posedět a popovídat si, co dnes viděli a zažili anebo jen pozorovat ten „tenisový cvrkot“ kolem sebe.

Od malička miluji sport. Nejen tenis, ale celou řadu i jiných sportovních odvětví. Jako každý sportovní (fotbalový) fanoušek se třeba vždy samozřejmě těším na finále Champions League. Letos? Nedíval jsem se. Nejen já… Hovořil jsem s lidmi, se kterými se potkávám ve sportovním prostředí již mnoho let. Jejich pocity byly podobné. Dokonce jeden z nich mi řekl, že ani neví, že se ono finále hrálo.

Zkrátka sport bez diváků tolik netáhne. A není se čemu divit – vždyť, ať je to tenis anebo jakýkoliv jiný profesionální sport, tak se přeci hraje právě pro ně.

Proč tomu nyní tak je, je zřejmé. Nezbývá jen doufat, že se situace brzy vylepší tak, že se vše dostane opět do normálu a tribuny (nejen ty tenisové) budou opět „praskat ve švech“.

Zatím ale bohužel sleduji ten nejsmutnější grandslam…

Autor: Vladimír Houdek

Foto:  Martin Sidorják, archiv Sport Towers Prague