Blog Vladimíra Houdka: (nejen) Sportovní „půst“

Když se ohlédnu do již vzdálené minulosti, jako kluk jsem se vždy těšil, když se v televizi vysílalo víkendové sportovní odpoledne, anebo třeba fotbalová (či hokejová) liga. A tenis? Tenisových zápasů bylo v televizi jako šafránu – maximálně snad tak Davisův pohár. A aby se třeba vysílalo finále grandslamu, tak to se do něj musel probojovat některý z československých reprezentantů. To je však již minulost.

Je už to opravdu dávno a jak šel čas, a s ním i nové technologické možnosti, začaly přibývat další a další televizní programy, a to samozřejmě i nevyjímaje těch ryze sportovních. A tak si člověk postupem doby začal zvykat na to, že kdykoliv si zapnul televizi, mohl se dívat na některý ze svých oblíbených sportů. Kdeže je doba, kdy se musel podřídit pouze výběru televizního kanálu, a tedy nasmlouvaného sportovního odvětví. V dnešní době existují TV kanály, které vysílají (popř. alespoň částečně) pouze fotbal, tenis nebo golf. A nejen to – můžete sledovat např. stanici kde se vysílá jen anglická fotbalová liga, atd… Při grandslamu si divák dokonce může přepínat (přes internetové vysílání) jednotlivé kurty. Zkrátka, oproti minulosti něco zcela nevídaného. Kde jsou ty časy, když jsem se těšil na Wimbledonské finále Jana Kodeše anebo třeba Hanky Mandlíkové a věděl jsem, že co se týká televize, bude to na dlouhou dobu jediné, co jsem mohl tehdy vidět.

Nyní, týden co týden, v televizi můžete sledovat nový turnaj. Od ledna až do října. Pro tenisového fanouška je to opravdu skvělé. I když… najednou se trošku začalo vytrácet to „těšení se“, že začne nový turnaj, nový zápas. Jakoby to trochu zevšednělo. Ale opravdu jen trochu. Rozhodně bych neměnil. Je skvělé být u toho a vidět ten celoroční tenisový kolotoč. Všechny grandslamy, všechny velké turnaje, všechna ta velká finále.

Dnes tomu ale tak není! Z důvodu „koronaviru“ se světový sport, a s ním i světový tenis zastavil. Najednou si člověk začne uvědomovat, že to, co včera považoval za samozřejmé – zase až tak samozřejmé nebylo. A to se týká úplně všeho. Co včera bylo důležité, jako by najednou neexistovalo, člověk začne své priority přehodnocovat.

Je ale potřeba přemýšlet optimisticky. S takovou se vždy řeší problémy snadněji. Ať už na tenisovém kurtu nebo i v samotném životě.

Co se týká sportu – toho soutěžního, vrcholového – ten se nyní zcela zastavil. Zastavil se ale jen na určitou „krátkou“ dobu, a já věřím, že za nedlouho se opět rozběhne a tribuny na všech stadionech se zase zaplní.

Je to nyní i smutný pohled na zmiňované sportovní programy. Všude chybí to slůvko, které tam chce sportovní fanoušek vidět. To slovo je „Live“. A i když projedu úplně všechny, bohužel tam zatím není. Zatím…

Sportovní fanoušci smutní – je tady „půst“, který nepamatují. Nesmutní však jen fanoušci, týká se to i majitelů klubů, pořadatelů turnajů a všech velkých (i těch menších) sportovních akcí, manažerů, sponzorů, zmiňovaných sportovních televizních stanic, a pak také těch nejdůležitějších, kterých se to týká ze všech nejvíc, a to hlavních protagonistů, kterými jsou samotní sportovci. Těch se to týká ve dvou rovinách. Tou první je jejich sportovní výkonost – a tedy co s ní udělá zápasová (soutěžní) pauza, u které nevědí, jak přesně bude dlouho trvat. U sportů, jako je například atletika, a kde jsou třeba dva hlavní vrcholy v daném roce, až takový problém být nemusí. Sportovci tomu můžou přeci jen snadněji přizpůsobit tréninkovou přípravu. V případě fotbalu, hokeje anebo dalších kolektivních sportů začíná být problém v kumulaci zápasů, a následném nedostatku termínů. Otázkou je co odehrát, resp. co se dá ještě časově zvládnout?Tenis patří v tomto směru mezi sporty, kde není příliš prostoru na velkou improvizaci. Turnaje, které se neodehrály není možné (až na malé výjimky) kamkoliv vmáčknout a musí se bez jakékoliv možnosti náhrady pro tento rok zrušit. A hráči? Jsou zvyklí na určitý zápasový rytmus. Někteří jsou, jak já tomu říkám, „závoďáci“. Zlepšují se právě tím, že hrají větší počet zápasů, a tak tedy i turnajů. Je v tom i určitá honba za obhajobou bodů, a tedy pozic na světovém žebříčku. Zkrátka těch návazností je tam celá řada. Nyní se ale bohužel dá jen čekat a trénovat. A i to ve velice ztížených podmínkách, protože ne každý hráč má takové možnosti, jako hráči první světové stovky.

Tím se dostávám právě k té druhé rovině a tou jsou finance. Nehovořím zde o problému hráčů, jakými jsou Roger Federer, Rafael Nadal nebo Serena Williams. Ti samozřejmě žádný finanční problém nemají. Nemyslím teď ani na žádného z hráčů první světové stovky. Naopak, u těchto jsem spíš zaznamenal snahu pomáhat, a to všemožnou formou. I když i tady jsem zaznamenal ojedinělé „zanaříkání“, že zmiňovaný hráč bude muset asi začít sahat do úspor (jako by snad ostatní nemuseli!?).

Já myslím teď na hráče, kteří jsou na světovém žebříčku 150. anebo třeba až 500. (ATP/WTA). Přitom je potřeba si uvědomit, že tenisový hráč (oproti třeba jiným, především kolektivním sportům) si vše platí úplně sám (hotely, letenky, trenéry, soustředění, regeneraci atd..).

Tito hráči samozřejmě „našetřeno“ nemají. Z čeho také? Účast na menších turnajích jim kolikrát nestačí ani na pokrytí režie daného turnaje. Mnozí jsou závislí na podpoře sponzora, jiní si pomáhají i účastí v různých ligách. Pro tyhle hráče bude „restart“ ještě mnohem složitější. Někteří to možná vzdají…

Při těchto úvahách – kdy někteří hráči si dovolili veřejně hovořit právě o finančních těžkostech, a o tom, jestli vůbec tuto svízelnou dobu přečkají, jsem se v komentářích dočetl, že by měli jít dělat něco pořádného, tedy živit se něčím jiným. Jako by tenis nebyl tím něčím „pořádným“.

V této úvaze nemusím ale zůstávat jen pouze u tenisu. Ve stejném duchu se nesla diskuze (komentáře) i když si takto postěžoval některý z umělců.

Samozřejmě, že každý má právo na svůj názor – to je naprosto v pořádku. Ale domnívat se, že sport nebo umění (či show business) není prací je tak trochu bláhové.

Ti samí kritici, kteří hovoří o „pořádné“ práci, si večer sednou k televizi, aby sledovali fotbal, hokej, tenis… anebo třeba (když neholdují sportu) k nějakému oblíbenému filmu, seriálu nebo i koncertu.

Ptám se tedy, na co by se tito „radilové“ koukali? Na kombajn na poli nebo na montážní linku? To asi těžko.

A ani neobstojí poznámka, že takto někdo radí těm neúspěšným nebo méně úspěšným. Protože ani Nadal nebo Federer nezačínali svoji kariéru v první světové desítce!

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják / STP