Blog Vladimíra Houdka: Bez lesku "ikon"

Je to neustálý a přirozený cyklus – tedy obměna tenisových generací a tím i těch největších osobností. Za léta strávená v „tenisovém světě“ si jich již pamatuji celou řadu. Ať už to byla „éra kralování“ a současně i rivalita Björna Borga , Johna McEnroea, Jimmy Connorse, nastupujícího Ivana Lendla, Borise Beckera, Stefana Edberga či Matse Wilandera, později Peta Samprase s Andrem Agassim, když je následně vystřídali Roger Federer, Rafael Nadal, Novak Djokovič, a určitě bych k nim ještě přidal i Andy Murrayho.

I v ženách to bylo obdobné – tam bych například jmenoval „tenisové královny“, jakými byly Martina Navrátilová s Chris Evert Lloyd, nebo naše Hana Mandlíková, Steffi Graf a Gabriela Sabatini, přičemž se k nim brzy přidala další hvězda Monika Seleš. Následovala „plejáda“ neuvěřitelně úspěšných tenistek, jakými byly Martina Hingis, Kim Clijsters, Justin Henin a nebo Maria Sharapova. A jako poslední nemohu určitě zapomenout na sestry Serenu a Venus Williamsovy.

Jen výčet těchto tenisových hvězd se rovná: 261 singlových grandslamových titulů!

Ale ještě výše, než jsou samotná turnajová vítězství, bych vyzvednul to, jakými byli (a stále jsou) osobnostmi, jak na samotném tenisovém dvorci a tak i mimo něj. A to je důvod, proč přitahovali (a stále přitahují) zájem milionů příznivců tenisu a také médií. Zkrátka kromě tenisového umu měli ještě něco navíc.

Neuvěřitelná byla jejich sportovní rivalita, a jednotlivé finálové zápasy typu Borg – McEnroe (Lendl – McEnroe) , Lendl – Becker (Becker – Edberg) , Sampras – Agassi , Federer – Nadal (Nadal – Djokovič) , Navrátilová – Evert , Graf – Seleš , nebo Serena Williams – Sharapova, jsou pro mě něčím nenahraditelným a neopakovatelným.

Určitě by se k těmto jménům hodilo připsat mnoho dalších, jako např. Jim Courier, Gustavo Kuerten, Lleyton Hewitt, Stan Wawrinka, ale pro mě jsou ti, které jsem vyjmenoval, těmi „nej“. K tomu ještě musím upřesnit, že jsou to hráči, které jsem sám zažil – zaregistroval, a tedy měl možnost vídat jejich zápasy na vlastní oči. Z tohoto důvodu nepíši o hvězdách dříve narozených, jakými byli například Rod Laver, Ken Rosewall anebo Jan Kodeš. I když Jana Kodeše jsem mohl z blízka sledovat (jako malý žáček) na pražské Spartě a byl mojí velkou tenisovou inspirací.

A proč se vlastně v tomto Blogu nad tím vším zamýšlím? To proto, že mi v současné době na probíhajících turnajích začínají chybět velká jména, přesněji řečeno velké osobnosti, které kromě tenisového umění musí mít v sobě (jak jsem již napsal výše) ještě něco navíc – řekněme určitou „auru“, kterou tam já nyní nevidím. Je to pouze můj názor a dojem, a proto věřím, a je určitě možné, že pro spoustu tenisových příznivců jsou nynější turnaje stejně zajímavé, jako byly pro mě ty v uplynulých letech.

Osobně mi přijde strašně důležité, když se v turnajovém pavouku objeví alespoň jedno (anebo nejlépe více) z řady jmen Federer – Nadal – Djokovič (popř. Murray) , nebo v té ženské části Serena Williams. Najednou se jedná pro mě o zcela jiný turnajový „příběh“. Je obrovské štěstí, že kromě toho, že se všeobecně prodloužila sportovní „dlouhověkost“, tak v případě trojice Federer – Nadal – Djokovič to platí dvojnásobně, a oni ještě i v tomto sportovně pokročilejším věku dokáží hrát stále na takto špičkové úrovni. Samozřejmě, že to ale nebude trvat věčně – čas člověk nezastaví. Zkrátka, „turnajový pavouk“ bez těchto jmen mi přijde tak trochu nudný, i když jedním dechem musím dodat, že výkony a celková úroveň hry hráčů, jakými jsou např. Medveděv, Zverev, Tsitsipas nebo před zraněním hrající Dominic Thiem jsou taktéž skvělé. Ale zkrátka – v celkovém projevu mi tam stále něco chybí. A nebo to snad bude v mém případě tak trochu nostalgie? Nevím…

Jak jsem již napsal – čas zastavit nelze, ale i přesto se budu ještě s nadějí těšit na nějaké „velké“ budoucí finále mezi Rogerem – Rafou – či Novakem.

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják, archiv Sport Towers Prague